Jaké knihy mám na výběr?

Stará pověst praví, že na okraji velikánské skály, na níž stojí slavný hrad Buchlov, trčí ze země velikánský kámen, který je kouzelný. Ale jen za jistých podmínek: kdokoliv si na něj v dešti sedne a chce, aby mu kámen předal své kouzlo, nesmí ani v tom největším lijáku otevřít deštník. Neboť na ten kámen se z nebe snášejí v malých i velkých kapkách skřítkové, kteří hlavě, na níž přistávají, přinášejí všelijakou moudrost, co se potom v životě moc hodí. Jenže copak někdo vydrží sedět na kameni, když prší, natož lije? Tu do příběhu vstupuje všemi opovrhovaný sirotek Vojtyn, jehož se ujala kořenářka Horynová. Díky kořenářce se Vojtyn naučil milovat přírodu se vším, co ostatním často nemusí být příjemné. Jako třeba déšť, v němž obzvlášť v létě rád běhá a nechává se jím máčet. A jednoho dne začalo pršet, zrovna když pásl ovce poblíž dešťového kamene... Co bylo dál? To se dozvíte ve vyprávění Jiřího Stránského, spisovatele, který si svou moudrost musel tvrdě vybojovat i bez kouzel.

Napínavý román o malém Ivanovi, který uteče z dětského domova a šťastným řízením osudu se dostane mezi skauty, kteří ho záhy naučí to, co mnozí nepochopí celý život - že to nejlepší, co nás na světě může potkat, jsou dobré vztahy s lidmi, na které se můžeme spolehnout a kteří se mohou spolehnout na nás, i kdyby hromy bily a blesky lítaly. Vyprávění o vodních skautech (v 70. letech samozřejmě zakázaných), o bratrství a pevném přátelství, které nedokáže zničit ani nepřízeň osudu psal Jiří Stránský v dopisech z vězení na pokračování svému dvanáctiletému synovi Martinovi, aby se mu nestýskalo a aby věděl, že když člověk opravdu hodně chce, dokáže změnit skoro všechno na světě. Jiří Stránský je dodnes skautem tělem i duší – sám přiznává, že všechny jeho kriminály by pro něho byly mnohem těžší nebýt skautské výchovy. Že právě jako skaut se naučil něco vydržet, nestěžovat si a hlavně dodržovat zásady kamarádství a cti. Jestli tohle jeho čtenářům dojde – jistě že ano! – tak jen proto je dobře, že je tahle knížka na světě.